Češi na Novém Zélandu – Bohemians v Puhoi

Roku 2001 jsem ze zvědavosti navštívil malou vesnici Puhoi, o které jsem se dočetl v průvodci. Měl jsem štěstí. Potkal jsem tam Normana a pak i Jenny, dvě výjimečné osoby a „tahouny“ komunity. Později jsem se s nimi setkal znovu. Byli rádi, že jsem na ně nezapomněl. Oba dva spolu s hrstkou dalších nadšenců udržují původní tradici. Jím také vděčím za to, že jsem získal zajímavý materiál o historii Puhoi.
Byli zkoušeni až na pokraj svých sil trýzní a chudobou. Říkali si „Bohemians“ – osadníci z Čech, kteří se v devatenáctém století usadili v Puhoi. Pohromadě je držela neporušitelná zásada – vždy pomoci sousedovi – a víra v boha. Pevná pouta uvnitř komunity utvořila také tvrdá práce. Ačkoliv se od té doby mnohé změnilo a současná generace má slabé povědomí o zemičce uprostřed Evropy, tradice přenesené ze vzdálené země a udržované předky stále žijí.

Každý rok se o víkendu nejbližším 29. červnu sjíždějí potomci „Bohemians“ ze všech koutů Nového Zélandu do Puhoi na oslavy. Téhož dne roku 1863 přijela totiž na Nový Zéland první skupinka přistěhovalců z tehdejšího Rakouska-Uherska. Přestože mluvili německým dialektem, nepovažovali se za Němce, ale za Čechy. Byli Čechy – Bémy, potomky přistěhovalců, kteří přišli do západních Čech ve dvanáctém století. Rodinná hospodářství byla malá, mnoho živitelů rodin muselo doplňovat příjem prací v dolech, aby uživili početnou rodinu. Toužili po vlastní půdě, a proto se vydali na Nový Zéland. Někteří z nich byli kováři a ševci, kteří doma těžko nacházeli uplatnění. Donesly se k nim zprávy, že novozélandská vláda nabízí každému dospělému přistěhovalci 40 akrů a dítěti 20 akrů půdy. Těm, kteří si mohli zaplatit drahou lodní dopravu, se zdála tato nabídka příliš lákavá na to, aby ji odmítli. A tak se zakrátko sešlo třiaosmdesát Čechů všech věkových kategorií rozhodnutých emigrovat.

Vládlo veliké vzrušení, když se za chladné únorové noci na Stodském nádraží navždy loučili se shromážděnými příbuznými a známými. Svým rodinám a sousedům líčili Nový Zéland jako zemi, kde nejsou zimy, kde není chudoba, kde není hlad. Představovali si široká pole, úrodná a zkultivovaná jako doma v Čechách.

Tím větší šok však na ně čekal.

Ze Stodu napřed cestovali do Prahy k audienci u arcibiskupa kardinála Schwarzenberga. Věrnost nové zemi a víru v boha – to jim popřál na cestu. Z Prahy cestovali vlakem do Hamburku, pak lodí do Gravesendu, kde se nalodili na War Spirit, aby nastoupili sto šest dnů dlouhou pouť přes oceán. Všichni viděli moře poprvé. Jistě se obávali mořské nemoci, skličujících stísněných lodních prostorů a hrozby ztroskotání. Během plavby došlo k jediné nehodě, zahynul otec pěti dětí, zato dvě děti se narodily.

Pokračování najdete na serveru aotearoa.cz. Dík patří Martinu Slívovi, autorovi článku.