Salakuška podruhé – rozhovor s autorem

O tom, že vychází kniha Volací znak Salakuška, jste si už na zeStoda.net mohli přečíst. Je o historii radiotechnického vojska a píše se v ní o Stodě. Dnes přinášíme rozhovor s autorem knihy, Martinem Káňou.

Martine, v knize je mimo jiné velká část věnována místům, kde působil VÚ 8060. Proč zrovna tento útvar?
Dříve, tedy před rokem 1989, ale i malou část po něm, byla velká část radiotechnického vojska dislokována v Čechách, ať už podél západní hranice anebo pro ochranu hlavního města v dalších posádkách. To vyžadovalo také značný přísun mužstva pro obsluhy radiolokátorů a chod kasárenských objektů. Proto také mnoho branců rukovalo na vojnu především z Moravy, Slezska a také ze Slovenska. Já jsem byl jedním z nich.

Odkud jste rukoval?
Já jsem z Bohumína a rukoval jsem do Chomutova, kde bylo velitelství radiotechnické brigády, které pak brance rozdělovalo k příslušným radiotechnickým útvarům. Mně přidělili ke stodskému útvaru, kde jsem pak odsloužil téměř celou vojnu.

Z Bohumína až do Stoda, to je dost daleko…
Jak se to vezme. Někdo byl třeba rád, že slouží na vojně v místě svého bydliště anebo opodál, mně to vůbec nevadilo, že jsem tak daleko. Naopak si myslím, že se člověk alespoň naučil více samostatnosti. Něco to do sebe určitě mělo, že třeba jít na vycházku neznamenalo, že když vyjdu z kasáren, tak jsem za 10 minut doma. Jinak ta vzdálenost hrála roli jen v délce dojezdu. Bohumín je mimo jiné železničářské město. V době, kdy jsem byl na vojně jezdily přímé spoje Bohumín – Plzeň – Bohumín a tak jsem vždy jen jednou přestupoval v Plzni na osobák směr Stod.

Vypadá to, že Vám vojna nědělala problém…
Ale dělala. Snad jako každý jsem na vojnu nechtěl. Myslel jsem, že to uhraji na modrou, ale nepodařilo se to. Přihlásil jsem se schválně na vysokou, ale nenastoupil jsem a okamžitě jsem dostal povolávák. Pak už to šlo rychle a bylo tu 3. 10 1990, nástup na vojnu.

Je to už více než 20 let. Jak Vás napadlo napsat knihu o vojně po takové době?
O knize jsem vůbec neuvažoval. Jen jsem doma našel krabici s pár rozkazy a dopisy z vojny. Na moment jsem si oživil vzpomínky na tu dobu a to bylo asi všechno. Pak jsem začal na internetu hledat informace o stodském útvaru a hledal jsem volací znaky. Kupodivu se mi za nějaký čas ozval na email pan Libor Slavík, který u stejného útvaru také sloužil, ale jako voják z povolání. Nabídnul, že mi ty volací znaky zjistí. Já jsem chtěl pak napsal jednu obyčejnou stránku o našem útvaru na internet, ale nakonec to dopadlo tak, že je z toho kniha.

Volací znak Salakuška. Co je volací znak chápu, ale Salakuška zní tajemně.
Možná je pro někoho tajemné, pro ty znalé je to poslední volací znak, který mělo stodské velitelské stanoviště. Když jsem byl ve Stodu jako nováček, uklízel jsem z nařízení mazáků kancelář velitele útvaru. Byla tam taková zajímavá zelená krabička s mikrofonem (žábou) a svítila na ní červená kontrolka. Vždycky mně zajímala technika a tak jsem zkusil zmáčknout spínač. Najednou se ozvalo: „Salakuška, příjem…“. Zpanikařil jsem a raději jsem utekl. Dnes už vím, že se mi kdysi ozvalo právě stodské velitelské stanoviště, jehož volací znak Salakuška se stal také názvem knihy.

Pro koho kniha je a o čem všem vlastně je?
Je to vzpomínková kniha o historii a činnosti radiotechnického vojska v Čechách. Předesílám, že se opravdu jedná jen o útvary v oblasti Čech. Úvod knihy je věnován vývoji radiotechnického vojska takzvaně v kostce, zhruba od roku 1950 až do roku 2003, kdy skončily tzv. sektory, tedy původní radiotechnické brigády, které řídily činnost radiotechnických útvarů a v AČR začala platit nová struktura. Potom následují obšírné kapitoly o jednotlivých útvarech, kterých bylo nakonec šest, o jednom provozním praporu a o radiotechnické brigádě Chomutov. V každé kapitole jsou popsány začátky, jak útvar vznikal, jeho jednotky, nákresy týlového zázemí, bojových stanovišť, přehledy velitelů atd. V knize dále nechybí sleng vojáků nebo slovníček pojmů. A poslední kapitola rekapituluje stav posádek dnes. Kniha má 572 stran.

572? To je docela dost. Jak těžké je vůbec napsat knihu?
Hodně těžké. Možná, kdybych věděl, co mě čeká, vůbec bych se do něčeho takového nepouštěl. Kniha vznikala nakonec více než šest let. Byly to desítky hodin bádání ve vojenských archivech, shánění pamětníků, řazení a ověřování historických dat, desítky setkání a konzultací, či stovky hodin samotného psaní atd. atd. Nejhorší pak ale bylo jednání s vydavateli. Vydáme-nevydáme, vydáme-nevydáme a tak to šlo pořád dokola. Nakonec mi právě Libor Slavík poradil, že jedna brněnská firma vytiskne knihu tzv. na klíč, že viděl knihu o 7. radiotechnické brigádě Zbiroh, která tak byla vydaná. A tak jsem tam napsal a kniha je na světě.

To muselo být dost časově náročné…
Náročné to bylo. Kniha ale vznikala zčásti i ve vlaku. Tak jako jsem byl na vojně daleko od svého bydliště, stejně tak jsem řadu let pracoval v Pardubicích v jedné velké pojišťovně. Čas pro psaní knihy jsem využíval, jak se dalo. Třeba po večerech na hotelu nebo při jízdách vlakem mezi Bohumínem a Pardubicemi. Nakonec i prezentace knihy a autogramiáda se konaly daleko a to v Chomutově, pod záštitou organizace Paměť – společnost pro zachování vojenské historie Chomutovska. (článek o křtu knihy)

Kde se dá kniha koupit?
Knihu si zájemce může objednat výhradně v e-shopu anebo v jediném knihkupectví a to v DDD Knihkupectví v Chomutově.

A poslední věta na závěr?
Já bych chtěl poděkovat dvěma lidem, panu Liboru Slavíkovi, který je stále u armády a dříve sloužil práve ve Stodu a panu Vladimíru Malenovskému, který mimo jiné také sloužil na Křízenci a pak také u brigády v Chomutově. Kromě nich se našly další desítky lidí, kteří přispěli byť jen střípkem do mozaiky knihy. Za to všem patří velký dík.